Zbrojovka Holice

Kdy přesně přišel do Pardubic první puškař (ručnikář, pixenmachr), to nemůžeme s určitostí říci. První příslušníci tohoto povolání zde nepochybně prošli již v bouřlivém století patnáctém, ale doklady o nich, stejně jako většina dokladů o tehdy nevelkých Pardubicích, chybí.

Pernštejnská doba

Mnohem více se o pardubickém puškařství dozvídáme po roce 1491, kdy se Pardubice stávají centrem pernštejnské rodové domény a zcela mění svoji tvář. Bohatá a politicky aktivní vrchnost potřebovala puškaře, aby zajistili zbraně pro obranu panských sídel, k vybavení městských zbrojnic i k vyzbrojení zemské hotovosti, pokud byla vyhlášena. Již kolem roku 1520 je v Pardubicích doložen výrobce hákovnic a dalšího puškaře, spíše dělolijce, Pardubice zapůjčují k lití děl do Hradce Králové. Tehdy ještě puškaři vyráběli i těžké zbraně. V roce 1540 je v Pardubicích potvrzen sdružený cech truhlářů, zámečníků, ručnikářů, uzdařů a sklenářů. Puškaři-ručnikáři jsou tedy jako ve většině tehdejších měst členy cechu spolu s příslušníky jiných nepočetných řemesel. Mají zajištěn poměrně stabilní odbyt v panské rezidenci, kolem níž se točí celý život města. Protože však své zbraně nesignovali, jejich výrobky neznáme. 

V letech 1560-1848

V roce 1560 však Pernštejnové Pardubice prodávají a město již není centrem panství, kam se scházejí platby poddaných z celého kraje, aby zde byly použity pro potřeby panstva. Naopak, nový majitel panství, císařská komora, peníze z panství odebírá pro svoji potřebu. Puškaři tak mohou počítat pouze s odbytem zbraní měšťanským vrstvám a panským úředníkům, po třicetileté válce i vojenské posádce, jejíž význam pro město zvláště v 19.století rychle narůstal. Zbraně pardubických puškařů ze 17., 18. a počátku 19. století se také nedochovaly. Známe jen jména puškařů a nemnoho osobních údajů. Zřejmě zbraně spíše opravovali nebo pracovali pro armádu, ale to je pouze domněnka. V roce 1688 je v knihách vídeňského puškařského cechu zapsán Jan Pätzl , syn mistra z Pardubic a roku 1706 Václav Barzet, také puškařský syn z Pardubic. Zda se do rodného města vrátili, to nevíme. V roce 1762 přišel do Vídně na zkušenou Mathias Hula, opět syn pardubického puškaře. Ve Vídni nezůstal a vrátil se do Pardubic, kde je prokazatelně doložen v roce 1787 a opět 1806, kdy mimo jiné dává za vyučenou synovi Antonínu Hulovi. Hulové tedy ve městě působili minimálně ve třech generacích, ale jejich zbraně neznáme. Z roku 1820 je znám pardubický puškař Karel Kovařík a František Langer. U Langera se v roce 1819 vyučil František Kučera a u Kovaříka v roce 1820 Václav Kučera, jenž je ve městě připomínán ještě roku 1844. V téže době pracuje v Pardubicích také puškař Jan Nohejl a Karel Perek. Kolem roku 1847 je v Pardubicích činný také puškař Antonín Bonta.

Po roce 1848

Revoluce roku 1848 přinesla kromě definitivního zrušení poddanství také výrazné uvolnění práva lovu. Toto již nebylo výsadou šlechty, ale právem majitelů honiteb bez ohledu na jejich urozenost. Také držení a nošení zbraní bylo uvolněno. Díky těmto změnám získali puškaři nové zákazníky. Ke šlechtě,úřednictvu a příslušníkům ozbrojených formací přibyli měšťané a sedláci - početné a často majetné skupiny obyvatelstva. Možnosti obživy se tak na krátkou dobu 50.-60. let 19.století výrazně rozšířily. Poté začala drobným puškařům konkurovat v Heřmanově Městci tradičně pracovala pro zámek Kinských. Josef Tomiška do Pardubic přišel někdy kolem poloviny 50. let 19.století a je prvním pardubickým puškařem, od nějž jsou dochovány jeho signované výrobky. V pardubickém muzeu je uložena přepychová perkusní dvojka s jeho signaturou ještě z doby působení v Heřmanově Městci. Jeho působení v Pardubicích je prokazatelně doloženo ještě v červnu 1868.

František J.Hojný

Přibližně v letech 1869-1876 není v Pardubicích doložen žádný puškař. Teprve v roce 1876 se zde usazuje František J.Hojný, syn puškaře ze Smiřic, jehož rod pocházel z Výravy u Hradce Králové. Bratr Františka J.Hojného převzal otcovu živnost ve Smiřicích. František J.Hojný již byl puškařem nové doby, v níž drobné puškaře ničila tovární velkovýroba. Proto zbraně nejen vyráběl, ale také sestavoval z dodaných továrních polotovarů, signoval a prodával. Samozřejmě prováděl opravy zbraní a přebíjel náboje. Nedosáhl žádného velkého bohatství, ale patřil k váženým občanům města a členům Střeleckého spolku. Zemřel za I. světové války. Jeho zavedenou dílnu převzal a dále vedl Josef Svoboda.

Vincenc Chomrák

Vyučený puškař Vincenc Chomrák (1871-1935) svoje řemeslo sice provozoval, ale měl kromě něj řadu dalších aktivit. Byl vášnivým cyklistou, motoristou a příznivcem všeho nového. Vlastnil obchod se sportovními potřebami a první autoškolu v Rakousko-Uhersku. Ačkoli se od něj dochovala řada zbraní, jde spíše o jím signované tovární produkty. Do dějin svého města se zapsal spíše svými dálkovými jízdami na kole do Paříže, Lutychu a pod.

Josef Skácel

Asi v roce 1930 se do Pardubic z Kroměříže přistěhoval Josef Skácel. Byl šikovným puškařem a konstruktérem. Jeho zvláštní systém odemykání lůžkového závěru pomocí vpřed tlačené u příležitosti Výstavy tělesné výchovy a sportu v Pardubicích v roce 1931. Ke své smůle ovšem Skácel žil v rozporu s dobrými mravy. Pro nezřízený život a touhu po penězích byly Pardubice již třetím působištěm v jeho kariéře. Z těch předchozích musel s ostudou odejít. Jeho zacházení se zaměstnanci bylo na hranici zákona. Za II. světové války skončil jako jeden z nejodpornějších pardubických kolaborantů.

Josef Sekyra

Josef Sekyra se vyučil u Františka (c)mídy v České Skalici a později dlouho pracoval u firmy Jindřich Holeček v Hradci Králové. Po květnu 1945 převzal do národní správy závod Josefa Skácela, tedy spíše jeho zbytky, protože ze zařízení mnoho nezbylo. Firmu úspěšně provozoval spolu s vlastní dílnou až do roku 1949, kdy byl z národní správy odstraněn a ta byla předána Rudolfu Rybovi. Sekyrova firma byla později zlikvidována v rámci likvidace malých živností a on sám se již zbraním nikdy nesměl věnovat.

V letech 1950-1990

V období usilovného budování socialismu byla jediným oficiálním představitelem pardubického puškařství (kromě několika neoficiálních dílniček) místní pobočka Lověny. Běžné opravy a úpravy zbraní nepochybně zvládala na profesionální úrovni bez větších problémů. Pokusy o restaurování historických zbraní však dopadly tragicky především pro zbraně samé. Výsledky pochybné činnosti tamní prověřené garnitury puškařů a "restaurátorů" se odstraňují dodnes například v pardubickém muzeu.

Po roce 1989

Nadšení po roce 1989 vedlo řadu milovníků zbraní k otevírání obchodů se zbraněmi a ke snaze vyučit se puškařem. Po několika letech však nadšení rychle opadlo. Řada špatně vedených obchodů zanikla a u puškařského řemesla zůstali i v Pardubicích jen ti, kteří jsou ochotni a schopni dělat práci kvalitní za solidní cech, kdo dnes ve východních Čechách vyrábí, opravuje a upravuje zbraně, je pardubický puškař Pavel Kupec. Má chuť do práce a chuť dělat tu práci dobře. Proto si myslím, že je na dobré cestě. Na cestě poctivého řemesla, po níž dlouho před ním šli pardubičtí puškaři Hulové, oba Kučerové, Tomiška, Hojný, Svoboda a Sekyra.